Historie Smilkova 

       Smilkov založil v neznámé době (12. - 13. stol.) vladyka Smilek, po němž se zprvu jmenovala Smilkuov - Smilkův dvůr, později Smilkov. Jisté je, že v polovině 14.století tu stála tvrz, podle níž psali se zdejší vladykové ze Smilkova.Podle Sedláčka (XV,293) koupili smilkovskoutvrz bratři z Mlékovic-Vrativoj (děkan pražský), Stibor (arcijáhen litoměřický) a Bohuněk, jehož synové převzali dědictví v roce 1385. V letech 1384 - 1389 vlastnil Smilkov pan Rynart ze Smilkova, jehož potomci se zvali Sádlové ze Smilkova.

       Jan Sádlo byl za panování Václava IV. nejprve kanovníkem, pak proboštem u Všech svatých a od roku 1402 administrátorem arcibiskupství pražského. Jeho bratranec Jan Sádlo se těšil jako komoří a důvěrník krále Václava IV. velké vážnosti a měl značný vliv na tehdejší náboženské poměry v Čechách, v letech 1417 - 1419 byl nejvyšším lovčím a pokladníkem královským.

 

16-17.století

     Na začátku 16.století byl Smilkov majetkem rytířů - Vejháků z Koutů. Od roku 1525 tu hospodařil Jan Vejhák z Koutů s bratrem Vilémem, jemuž patřila v roce 1528 část smilkovskéhostatku. Jan Vejhák byl dlužen rytíři Bohuslavu Těmínovi z Těmic 200 kop grošů, za tento dluh mu postoupil v roce 1537 tvrz a vesnici Smilkov.Po Bohuslavově smrti zdědil Smilkov syn Jiří Těmín, který ho prodal roku 1573 rytíři Silvestru Mlázovskému z Těšnice a ten jej postoupil hned o rok později Jindřichovi Saskovi.

     Po Saskovi patřil Smilkov od roku 1590 Janu Beřkovskému ze Šebířova, od roku 1596 MikulášiVoračickému z Paběnic a od roku1599 Štěpánu Jiřímu ze Štemberka a na Voticích. Ten prodal statky na začátku roku 1601 Janovi z Tálmberka a na Ryzmburce a jeho manželce Anně Kunce z Říčan. Panství těchto manželů bylo rozsáhlé, patřila jimtvrz a ves Smilkov, Jíví, Lhota Hlaváčkova a Karasova, Zástavec, Báňov, Červený Újezd, Ješetice, Chotětice, Dvůr Vozerovice, Velké Heřmanice, Arnoštovice, Durdice aOldřichoves. Svůj majetek ještě zvětšili přikoupením Koutů v roce 1606 a Prčice v roce 1612. Pavel Skála ze Zhoře napsal o Janovi z Tálemberka, že přilnul roku 1618 ke stavům odbojným, od nichž byl učiněn nejvyšším komořím v království českém. Vítal v roce 1619 vážnou řečí českou Bedřicha, kterou Bedřichovi Václav z Roupova překládal. Za to byl prý Jan z Tálemberkav únoru1621 ve svém domě v Praze zatčen. Lidová pověst pak vyprávěla, že po popravě bylo jeho bezhlavé tělo přivezeno na zámek Smilkov a v arnoštovickémkostele pochováno. Avšak Jan z Tálemberka není nikde mezi odbojníky jmenován a nebyl tím méně popraven. Podle všeho mu císař Ferdinand jeho řeč při vítání Bedřicha odpustil, neboť jej jmenoval svým radou a hejtmanem vltavského kraje.

     Pověst o stětí Jana z Tálemberkase týká popravy Jana Sádla roku 1421. Lidová tradice zaměnila zřejmě jména obou smilkovských pánů a děje poprav. Jan z Tálemberka byl roku 1648 v Táboře zajat Švédy a zemřel kolem roku 1651 ve vysokém věku.Jeho syn František se oženil roku 1632 s Evou, rozenou Malovkou z Chýnova, ovdovělou hraběnkou ze Soloms a kromě statků po otci zdědil ještě Suchomasty, Hořice a Černovice. Byl hejtmanem kraje vltavského, soudcem zemským a královským radou, zúčastnil se hájení Prahy proti Švédům roku 1648. Zemřel v roce 1678 a byl pochován v arnoštovickémkostele.Smilkova a Vlčkovic se ujal ještě za otcova života syn Jan Maxmilián, který byl královským a komorním radou, Smilkov odkázal své druhé ženě. Ta Smilkov postoupila Václavu Vilému Antonínu z Tálemberka za náhradu třiceti dvou tisíc zlatých. Ten, než došlo k ujednání smlouvy, zemřel a tak Smilkov opět převzala Maxmiliána Apolena.

 

18.století

     Roku 1701 získal Smilkov Kryštof Karel Voračický z Paběnic. Po jeho smrti roku 1716 se o dědictví rozdělili dva synové,Smilkov dostal Kryštof Norbert. Nový majitel nebyl schopen splácet své dluhy, proto mu bylo smilkovské panství soudně odhadnuto, v odhadu byl smilkovský zámek stručně vylíčen: "Je všechen od kamene, krom té jedné tafelštubny, která je ode dřeva, postavený a šindelem krytý. Před zámkem při vjezdu je dlouhá zeď, která dvůr od zámku dělí. Cena jeden tisíc kop grošů". Smilkov koupil v roce 1721 Emerich Karel, baron Metternich z Vinnenburku, ale již roku 1724 jej postoupil Františku Karlu Pacelliovi u Aldersheimu. Pacellius byl císařským radou, přísedícím zemského soudu a místokomořím království českého. Za něho byla zbořena zvonice kostela, která stávala v Arnoštovicích u školy a vystavěna věž v průčelí kostela.


     Smilkov i Petrovice zdědil příbuzný Pacelliův - Jan Jindřich Bissingen, který zvelebil panství smilkovské. Přikoupil roku 1750 Heřmaničky a Dědkov, založil v Arnoštovicích špitál a přiměřenými důchody zajistil příjem faráře. Jan Jindřich Bissingen (od r. 1747 hrabě) neměl děti, odkázal proto své jmění synovi své sestry Marie Anny, provdané za Antonína Voračického z Paběnic, Jindřichovi Jáchymovi Voračickému z Paběnic, který pak přidal ke svému jménu ještě z Bissingen. Protože však vdova po Bissingenovi Františka Vilemína a po její smrti Marie Anna Vohrlichová z Bubna braly užitek za panství, ujal se Voračický z Bissingen statků teprve roku 1814.

 

19-20.století

     Po Bissingenově smrti v roce 1837 bylo panství rozprodáno na tři díly. Smilkov koupil Jan Klose, Dědkov Marie Klosová a Heřmaničky hrabě Bedřich ze Šönbornu, ale již za rok koupil celý statek "Chabrus" (společnost z Prahy) a od Chabrusu ji převzal roku 1874 JUDr. Mořic Likawetz, advokát v Praze, po jehož smrti téhož roku jej zdědily dcery Anděla a Luisa, provdaná Doerová. Když Anděla Likawetzová roku 1876 zemřela, dostali její polovičku Mořic Doer a Augustus Doer. Augustus Doer byl roku 1897 povýšen do šlechtického stavu a stal se roku 1903 vlastníkem celého panství. Než v roce 1921 zemřel, ustanovil dědičkou dceru Andělu, provdanou baronku z Callembergů.


     Roku 1930 koupil smilkovský velkostatek asi za čtyři miliony dvěstě tisíc korun František Kořán, majitel továrny na uzenářské zboží v Praze - Karlíně.

 

Počasí